14. Den k večeru se chýlí,

Den k večeru se chýlí,

blednoucí slunce zář

se měkce v okně klade

tam na vrásčitou tvář.

Žilnaté, mdlé už ruce

oddané spjaty jsou.

Den za dnem tiše míjí,

bez vzruchu chvíle jdou.

A dole na záhonech

tak prudce voní květ –

tam dcera mladá chodí,

a touží v šírý svět.