14. Já u hřbitovních tiše stojím vrat, –

Já u hřbitovních tiše stojím vrat, –

zřím smutných topolů jak dlouhou řadou

se večera kol šeré stíny kladou,

zřím měsíc nad obzor se pozvedat.

V mé hlavě vzpomínek se budí rej,

a duší bolně táhnou dávní snové:

zřím tvoje sladké oči pomněnkové,

tvůj, drahý hochu, milý obličej.

Obrazy nevýslovně teskných chvil

mou hlavou divě bludičkami skáčí:

jak tonuly ty krásné oči v pláči,

jak v tváři chvěl se rozloučení kvil.

Ó krutý, hořký byl to pro nás čas! –

Vše v zoufalý se v srdci pocit slilo,

že na světě nás všecko opustilo,

že sotva kdy se spolu sejdem zas.

Ach, tuchy hrozné hlas nás neklamal:

klekáním zvony kolem mne teď znějí...

ne, – tobě v dálku hrany vyzvánějí –

tys životní svou pouť zde dokonal!

Mně hořkým pláčem zalévá se líc –

my tolik, tolik měli jsme se rádi;

nejsladší pohádka, ach, tvého mládí

mně zašla v dál a nevrátí se víc!

Ó nelze vyslovit ten krutý žel,

jak tvoje smrt, tvůj hrob tam v dáli bolí

mne, starou, vetchou jabloň v žití poli,

že s mým jsi štěstím na vždy odešel!

Ve skráních bouřlivě mi tepe krev;

ty vzpomínky vždy v duši mou se vrací

a srdce hořkostí svou zakrvácí,

kdy na hřbitově topolů zřím zjev.