14. Někdy rtů dvanácte holubice

Někdy rtů dvanácte holubice

Jedna k jazykům sto rozžala,

Našim věkům klnouc přestala

Přízeň nebes dávat divů více.

Dvě se ke mně vznesly, v jedné díce

Řeči jen zniž její pochvala;

K peánům sy křídel žádala

Tužba, ousta hasly začít chtíce.

Plností se vnitřek puknout míní,

Ano ode srdce mezera

Ke rtům příkrou cytům cestu činí.

Než hle tak se pomstí nevěra,

Jeden předmět hoden Homera,

Srdce vzývá, slovo tuším stíní.