14. Sotva že vkročím v lesa stinné loubí

Sotva že vkročím v lesa stinné loubí

a stromy nad hlavou se rozhučí,

na sta se citů budí v srdce hloubi

a v poesie květy vypučí.

Ač jenom kvetou v samoty mé stínu

a opuštěných žití na nivách,

já s vroucím citem v kytičku je vinu

a k srdci svému si je tisknu blah.

Ó květy luzné! květy poesie!

Jen vámi srdce mé vždy okřeje,

kdy slunce štěstí v noc se mraků kryje

a z ruky padá kotva naděje.

Vás nespustím se, přátelé mi zlatí,

mé duše květy, srdce pláč i smích!

bych živiti vás měl a zalévati

i krví srdce, vláhou očí svých.