14. Včela.

Přiranila sobě

Včela v ranní době,

Touha znova ožilá

Na kvítí ji pudila.

Proč tak včelo, v skoře?

Vstala’s dříve zoře;

Ana dřímá v šarlatě

V růžové své komnatě.

Všechny vesny dítky

V zelené se svítky

Zavinuly na novo,

Chceš-li letěť jalovo?

Vítr duje morný,

Včelám přeodporný;

Žehadlo tvé urve ti,

Umřeš ve svém podletí.

Ale včela bzeje

A dál pořád spěje,

Vřelá touha po květu

Jest jí mocně k podnětu.

Když se béře dále,

Aj tu v Božím sále

Nebes vrata veliká

Zlatá zoře odmyká.

Nyní jako divem

Mladé zoře kyvem

Z pout vše kvítí prozírá,

Světlu ňádra otvírá.

Blaha byla včela,

Že tak záhy spěla;

Nyní z květné úrody

Ssaje sladké lahody.