141. Často snad jen nářkem zníš a lkáním,

Často snad jen nářkem zníš a lkáním,

Ty mé novostrunné varyto,

Ač se co v mých ňádřích ukryto

Pilně jiným vytajiti chráním;

Nebo srdce dlouhých roků dbáním

Od ran starých není obmyto,

I když jizva mizí tudyto,

Jinde zniká s větším sužováním:

Kvěltež tedy hlaholové mladí,

Byť svět i lál vaší žalobě,

Co sem ztratil, on mi nenahradí;

Potom když ji, zbaven všeho trudu,

V ohvězděné uzřím podobě,

Slast a rozkoš věčně pěti budu.