141. V nenávist tak vrahy svého vzalo

V nenávist tak vrahy svého vzalo

Národu už dítě Hanibal,

Že se každý z cesty vyhýbal

Říman mu, když potkání se stalo;

Mladosti mé krotkost nebe dalo,

Mne Mars jako jeho nelíbal,

Předce jedno Němče vyšibal

I já v ní, že řeč mou vysmívalo:

Čím víc teďby muselo a tuto

Plamenem mé sardce shořeti,

Kde půl Slavska nám jest odejmuto;

Než jak všudy živlům klásti hrázky

Bůh, tak u mne ráčí uměti,

Oheň hněvu hase deštěm lásky.