142. Osamělý na života hladkém

Osamělý na života hladkém

Chlumu stojím, kam již nevěda,

Vůkol nohou propast škaredá,

Ani k předu, ani nelze zpátkem;

Rozloučiv se s nízkým světa zmatkem,

Včasně žlaby zvyků probředa,

Teď se s nimi zpurné nehledá

Srdce novým spřáteliti sňatkem:

Vytrvámli, octnut v boje věčné

Tu sám s sebou, onde se světem,

Na výsosti této nebezpečné?

Větrů vztek by k pádu mohl vesti,

Ruka se však vroucím podnětem

Ještě jedné drží ratolesti.