145. Bože dobrý, toli zlých se ruhů

Bože dobrý, toli zlých se ruhů

V našich věstců písněch nalezá!

Čta v nich cítím hroty železa,

Z očí roním mimovolnou struhu.

Neklaď Bože národu to k dluhu,

Nedej, by ho stihla Nemeza,

Nechť ten jed se v krev mu nevřezá,

Vykleň nad ním milosti své duhu.

Bože dobrý, přijmi oběť smíru

Na pokutu za vinu těch hýrů;

Přijmi – ale jakou oběť dáme?

Tu se síla duší našich láme;

Rač ty sám nám zpěvy v mysl vnukať,

Budou skály pokáním se pukať.