15 Ó, Bože můj, to náhlé štěstí skvoucí

Ó, Bože můj, to náhlé štěstí skvoucí

má duše sotva může unésti,

jež přišlo ke mně snivou písní vroucí

a z říše báje čárnou pověstí.

Přes horské stráně, mořské vlny dmoucí

tím nočním šerem v ticho rozcestí

se sneslo ke mně, v sady moje mroucí

a poručilo Vesně: rozkvésti.

Má duše snivá zírá v okouzlení

na svěží krásu, která svítí tam,

na modré vlny moře, jak se pění,

na květy snící v sladkém roztoužení,

na hvězdy, jimiž vzplanul nebes chrám – –

mé srdce chápe: přišlo vykoupení!