15. BŘEZEN 1942

Z věčnosti zas přišel měsíc naděje,

ptáci pějí, tuší úsměv vesny –

pro nás však jsou ještě sněhu závěje,

jimiž zavál nás den hrůzy děsný.

V zlobě zvolil si jej odvěký náš vrah,

zosobněný v šelmu ze Zjevení:

v měsíc naděje nám zasil smrti strach

s chechtem, pro nás že již jara není.

Smrtící hřeb vrazil v předjaří nám střed,

krvavá by rána vždy v něm zela,

aby, staletí byť odvedla nás vpřed,

v den ten srdce naše krvácela,

jako krvácela v osmý listopad,

cizí spár jímž pronikl v náš osud.

Přec však není s to nás k mrtvým zakopat:

březen zůstane nám, čím byl posud.

Z ducha našeho v něm vzešel muže zrod,

proroka kdys hněvu za vichřice,

jenž nás učil, kterak přejít krve brod,

bychom nezhynuli, zoufajíce.

Z ducha našeho v ten měsíc jiný vstal

k životu, v němž pravdu hájil, hledal,

v boj též za ni šel a nikdy neustal,

dokud jasné vítězství Bůh nedal.

Tak, byť cizí spár nás dusil v předjaří,

nezhyne v nás přece jara tucha –

setřást lupiče se přec nám podaří,

jaro z našeho nám vzejde ducha.

Nedá sic nám zapomenout hrůzy dne,

nikdo však jím příště nezavzlyká –

jen nás napomene, v život pobídne

stopou Komenského, Masaryka...