15.–21. ČERVENCE 1935 (ČTVRTEK)

Dnes s L. jsem chodil. Člověk procházku má

lékařem nařízenou. Našli jsme si

ulice stiné. Z časových pak themat

jsme horko probrali. A bídu lidí.

Mluvili o tom, co je. A co bude.

L. není pesimist, je člověk přesný,

kritický pozorovatel je všeho,

a když ku konci řekne: Pomyslím-li,

co moje děti čeká, čestné slovo,

rval bych si vlasy. My už vydržíme,

vždyť máme všechny možné zkušenosti,

světovou válku, bídu její, potom

tu bídu poválečnou – z bídy jedné

my do druhé šli, ale děti naše...

V nich člověk žije, v nich ten život nese

dál v jiné formě – a zas bída, bída,

což nebyl by to zdravý egoismus,

udělat náhle konec v prostřed věty

tak browningovou olověnou tečkou? –

No, rozešli jsme se a já myslil

na fantastickou shodu okolností:

ten měsíc včera udělat chtěl puntík,

nad naší věží. A nad celým žitím

ten L. dnes, člověk rozšafný a klidný,

už také chtěl by udělati puntík...