15.–21. ČERVENCE 1935 (PONDĚLÍ)

A nezdá se vám, že Čas nyní letí,

jak nikdy dosud? V dobách minulosti

jak líný býval! Den byl nekonečný,

a týden vlek se jak vůz zatížený,

když do kopce se škrábe! A což měsíc!

Čas nepřines, Čas pranic neodnášel,

nic slovem nedělo se – ve všem lenoch

(až na to, co mu takřka dením chlebem:

zalepil rány, zralé lidi nosil

k věčnému spánku, živým uděloval

své příslovečné porce zapomění).

Dnes jaké děje tady! Jaké zmatky

zmítají světem! Jaká bída škrtí

národy, třídy, muže, ženy, děti!

Co bolestí, co vzdechů, hlučných kleteb!

Co může, zdá se, sebere a pádí,

jak nejrychlejším vůbec možným letem

(má naposled snad auto?), leč co sebral,

toť patrně jen vzorky, ukázky jen

a kdyby člověk moh mu imputovat

jakýsi soucit se světem a lidstvem

a kdyby člověk věřil, že je Kdosi,

jenž stvořil svět a řídí jeho řády –

pak musil by Čas deně stanout před Ním

a vyložit, co přinesl s této země

a říci: Tvůrče, můžeš klidně zírat

na bědný život tvorů Svojí země?!

Den žhavý byl. A zas ti přísloveční

nejstarší lidé takového horka

vzpomenout nedovedou. Deníky dva

dnes přišly s nepodmíněnými fakty:

ten dí, že dvě stě pětadvacet roků,

a druhý, že prý sto a sedmdesát

nebylo v světě strašných dnešních žárů –

doufám, že nebude to zdrojem vojny

v tom státě našem – ať jen diskutují,

toť demokracie. A jděme hajat!