15.–21. ČERVENCE 1935 (STŘEDA)

Nic nového. Den žhavý byl a běžel

v úmorném vedru. Člověk už je vděčen

i za takové prosté „nic nového“.

Vzduch v noci ochladil se. Na terase

jsme seděli až skoro do půlnoci.

Vůz Velký, souhvězdí mé milované,

stál nad hlavami. A ten taškář měsíc

pomalu vylez za komínem domu

a stoupal přímo ku kostelní věži.

Já vzpomněl hned na báseň Mussetovu,

jak on jej viděl nad věží tam u nich,

jak puntík nad i, šíbala jsem prohled:

chce ukázat mi as svou důležitost,

že hrdinou je v nesmrtelné básni

i mně se zjevit chce co taký puntík,

no, uvidíme. Leze, milý lotr,

a leze marně, do polovic věže

vystoupil sotva, zastyděl se notně,

neb skryl se tak, že není po něm stopy.

Až za chvíli, až když mu otrnulo,

ven zvolna leze, a zas plnou tváří

se dívá na nás. Nech si šprýmy svoje.