15. Jsou dvoje kvítka, krásná, plná směvu;

Jsou dvoje kvítka, krásná, plná směvu;

jsou zvláštní ve svých úkonech a zjevu;

nerostou na louce ni v zahradách,

jich nezná údolí ni horský svah.

V jich pohledu se kouzlo krásy tají;

jich libou vůní prsa okřívají,

a blahý pocit budí v mysli těch,

kam jejich sladký vnikne libodech.

Kdy a kde rostou? Jak se zovou asi?

Ba rostou u nás každém ve počasí;

a rostou veřejně i potají,

a „vděčnosť“ jim a „láska“ říkají.

A kvítka ta Ti k zrozeninám nesu;

přijmiž je vlídně ku dnešnímu plesu;

nesvadnou nikdy, a svou podobu

podrží bez změny až ke hrobu.