157. Loudění.

„Mámli osudu svou šij naklonit,

Nebo trpě tiché slze ronit,

Nebo vzdorně mám se obořit?“

Nohy, ruce tvé se ptej o radu,

Uhnout-li či švihnout máš po hadu,

Však hanebné, hned se pokořit.

Víšli pak, že nebe ti to soudí,

Viz, že to jen na tvé vůli loudí,

Máš svobodně v něm se ponořit.