16. Jak teď smutno v našem bytě, –

Jak teď smutno v našem bytě, –

bloudíme v něm jako v tmách;

kéž bys v něm byl, drahý hochu,

aspoň ve dvou osobách!

V pavučiny minulosti

obepředen, byt náš ztich;

jenom ve vzpomínkách sladkých

zní v něm hovor tvůj a smích.

Ve skříni tvé šaty visí,

nemá jich kdo oblékat; –

matka tvá svou tvář v ně noříc

chodí k nim si zaplakat.

V koutě stojan, na něm noty,

pod ním zněmlý klarinet; –

roztoužená píseň z něho

zdá se ještě vzduchem chvět.

Se stěny chod hodin teskný

budí v našem srdci kvil,

vzpomínky, kdy dlel jsi s námi,

těch, jež nevrátí se, chvil.

Všady plno po tobě stop,

truchlivě jež k sobě zvou:

knihy, obrazy a listy,

psané drahou rukou tvou.

Každý řádek truchle mluví,

ký svět v duši tvé se chvěl;

ve všem tepot srdce vroucí,

myšlenek dnes zhaslých pel.

Bytostí tvou, na vždy zašlou,

dýše smutně každý kout,

každá památka, již zříme,

můž’ nám srdce utrhnout....

Záclonami dálný západ

hasnoucí v byt vrhá zář,

na obraze sešeřelém

zvolna splývá tvoje tvář...

Splývá v soumrak, zvolna mizí,

jak ty na vždy zmizels v dál; –

nevíš již, co žalu, trýzně

odchod tvůj, ach, v byt náš svál. –

Jak teď smutno v našem bytě, –

bloudíme v něm jako v tmách;

kéž bys v něm byl, drahý hochu,

aspoň se dvou osobách!