16. Otavo, Otavo,

Otavo, Otavo,

Otavinko milá,

proč se k břehům staví

voda tvoje čilá?

„Jak-by nestavila,

na břehu když zříti

děvu čarokrásnou

jako rajské kvítí.“

Otavo, Otavo,

Otavinko čilá,

proč se zlatá voda

v lůně zakalila?

„Jak-by nekalila,

když divenka v pláči

duchormutnou vodou

vlny moje máčí.“

Otavo, Otavo,

Otavinko kalná,

co tak smutně šepce

voda tvoje valná?

„Nese smutnou zprávu,

divenka že stůně;

proto smutně vzdychá

voda v zlatém lůně.“

Otavo, Otavo,

Otavinko valná,

proč se rozléhají

v tobě slova žalná?

„Ach, o plačiž se mnou,

divenky již není,

zemřelo mých břehů

i mé potěšení.“

Otavo, Otavo,

Otavinko věrná,

jaká usmrtila

děvu zrada černá?

„Naděje jí svadla,

proto zaplakala,

proto zastonala,

proto dokonala.

Sypte, moje břehy,

nové růže v máji,

za bolestnou ztrátu

náhradu ať dají.“ –