16 To bylo setkání! Má touho, zbledni,

To bylo setkání! Má touho, zbledni,

mé srdce, ztiš se v tluku bouřlivém,

tak znenadání v žhavém odpoledni

my setkali se náhle v štěstí svém.

Když sjede blesk – a kraj se nerozední,

a žhavá bouře táhne večerem,

tak němí stáli jsme, a slova všední

jen řekli jsme si tiše zprahlým rtem.

A chladně, cize dali jsme si ruce,

tak udýcháni, zmatek na líci –

pak rychle kamsi šli jsme ulicí,

a srdce naše zachvěla se v muce,

když jsme šli dál – v nás chvěl se úžas, div,

že nenašli jsme sebe v žití dřív!