16. Upomínka na učitele laskavého.

Tenkrát když se jasná hvězda skvěla

Na obloze mého života,

A mé nebe hustá mrákota

Tmavým rouchem ještě nepotřela;

Abych svého štěstí užil zcela,

Uvedla mne bohů dobrota

K Tobě, a Tvá čilá ochota,

Mistře! vlídným okem na mne zřela.

Ó, jak radostí se duše chvěla,

Když Tvých řečí věhlas, krásota

Slovem z pravdy útrob v srdci zněla!

Tu jen jednu tužbu duše měla,

Jen tu: „Aby všecka mladota

Z celé vlasti Tebe slýchat spěla!“

Aby spěla k Tobě z vlasti celé

Slýchat pravoslavných hovorů,

Aby s věděním i pokoru

Šlechetně kradla od učitele,

Aby dráhou ctnosti spěla bděle,

Jdoucí ze škol v světa prostoru;

Aby bezpraví a příkoru

A hřích všechen potírala směle.

Aby silná na duši a v těle

Strážila svou českou oboru,

Domu svého uhájila skvěle.

Slovanské duše nejsou z ocele,

České srdce není z mramoru:

Protož díky Tobě! – díky vřelé!