16. Znáte žebračku, tu starou,

Znáte žebračku, tu starou,

Na stupních co chrámu sedí?

Bídná žena! lační vlci

Oči její z doupat hledí.

Na vyzáblé její tváře,

Jako na pergamen žlutý,

Písmo vrásek hadovité

Psaly bída a hlad krutý.

Nesedí již, nezlobí již

Žebrotou ty děvy sladké,

A ty děvy růžolícé,

A ty pány, hochy hladké.

Již ji vezou v rakvi šedé

Bez všech okras, bez všech šperků;

Před vůz špatný zapřáhli jí

Jenom jednu starou herku.

A ty oči olověné

Byly fialy, a kůže

V tváři vráskovitá, žlutá

Květla jednou jako růže!

Tenkrát slavívali máje,

Cimbál cinkal, trouby zněly

A ty housle, jako vzteklé,

Divoce a sladce pěly.

Srdce květlo – fábor lítal.

Nožky jako srnky skáčí,

A kol záletníků hejno; –

Kde jsou ti? – a zdaž tu pláčí?

Pro tu nepláče snad žádný!

Na rakev jí křížek dali.

Vždyť jen Boha měla; zde však

Dán jí starý jen a malý!