160. Odkaď šepty milostné ty vanou?

Odkaď šepty milostné ty vanou?

Nebe-li šle zemi blahou věst,

Že již opět usmířeno jest,

Že zášť byla jalovou a planou?

Zemi ve snách vánky ty se manou;

Vnímá, chvěje slastí se jak tresť,

A již vstává ze sna naručest,

Námluvy již s nebem v mysli tanou.

Chvátá vesna, svatka přemilostná,

Svatbu chvátá strojit pro přírodu,

A zve celé tvorstvo k tomu hodu.

Proud s hor spěchá, z půdy kvítí pučí,

Ze všad zřít jde hostův tlupa skvostná,

Jak jdou zem si s nebem do náručí.