1617. – 1637. (III. STARÝ PORTRÉT.)

Dva ostré úhly do očí ti padnou,

jenž hledíš se mnou na ten dávný obraz,

tož nos a brada; mezi nimi pevně

masité rty se k sobě přitiskují;

studené velké bleděmodré oči

by ze skla mohly být, neb smích a slzy

v nich nejsou hosty, a cit této hlavy

tkvít zdá se v špičkách rezavého vousu,

jak bývá u všech šelem kočkovitých.

Ah, hrůzná hlavo královského tygra,

rty otevři! Což, máš na ostrých zubech

dnes ještě stopy čerstvé lidské krve?

Nic. Bez hnutí je. Slyšel jsi to slovo:

„Krev lidská?“ Ono nepohnulo tebou?

Jak, brachu, řekni, nenosíš ty masku?

Kde vzal bys vlastně nelidský ten pohled?

(Ty, jenž se díváš se mnou na ten obraz,

zkus trochu táhnout za ty ostré úhly,

já zatnu nehty do těch tuhých očí –

hle, maska tedy, vida, povoluje!)

Královský tygře, jaké překvapení!

Jaký to pohled! Tvůj zrak vypoulený

do prázdna civí, čeho pak se bojí?

Tvých rebellantů, Švédů, Dánů, Turků?

Oh, znám ten pohled! Uštvaný když zajíc

se vidí na všech stranách obklopeným

psy, puškami – je konsternován strachem

a bez hnutí tu stojí, děj se co děj. –

A dneska jsi nám komickým už spíše:

kostelník venkovský kýs potměšilý,

jenž stykem denním s celým houfem svatých

zná imponovat prostým chalupníkům,

tak bys byl žil... že Osud tebou smýkl

kams výš – tvou věru nemůže být vinou.

Jdi, nech zde masku, vrat se do své truhly.

A paty živých přes ni kráčet budou

bez záští; nelze nenávidět tebe,

jak sotva kdo se hlásit bude v světě,

že miloval tě. Jeden stesk jen hořký

chvít bude při tvém jméně naší duší:

Proč že jsi nebyl královským tím tygrem,

jenž na pyskách a na ježatých vousech

by dodnes nesl stopy čerstvé krve;

proč příšerou ne, jejíž zločin by se

moh vyrovnati gigantické duši –

proč byl’s, čím byl jsi...? Stíny bědných předků,

lze odpustit vám... ne však omluviti.