162. Pan a slouha.

Po snech márných básník se trmácí,

Od nichž mysl zdravá se odvrácí,

Upocený rozum povidá:

Proč básníček, an mu dušno tady,

S Laurou svou neletí na své hrady,

Smyšlené proč chleby nejídá?

Věř rozumku, mnohý věrný slouha

Chystá, chystá, pánova však touha

Cíl chystání toho nahlídá.

Též i ty k těm hradům cesty kuješ,

Pro budoucí svátky v stroje duješ,

V kterých též již básník stánek má.