1620.

– Je mrskat budeš pruty železnými,

jak nádobu je zkrušíš hliněnou.

Ať z jejich vesnic vyvalí se dýmy,

ať v bědách, žalech Tebe vzpomenou – –

– A jejich města ať jsou ssutinami,

a jejich pych ať, nahý Lazar, chodí

od věznic k pranýřům. Pán dnes byl s námi,

zem jejich dal nám se vším, co kdy zrodí.

A my ji vezmem. Všecka naše bude,

v přísnosti hněvu s ní chcem promluviti.

Ať požárů ji sžehnou blesky rudé

a výstražně všem tvrdým lebkám svítí.

Ty, jasný císaři, jim zaplať rány,

jež církvi dali, plať jim oprátkami,

bij vzpurnou čeleď, sedláky i pány,

On velí tak a On teď bude s námi – –

– A stalo se, co jesuité chtěli.

Dny hrůzy přišly na zem ubohou.

A hrůz těch bychom zapomenout měli?

Ne, Češi nemohou. Ne, nemohou!