164. Věštec.

Velživot kdy svoje divy snuje,

V laskavé se temno zahaluje,

Zvědavému oku dobře skryt.

I včeličky kdy svá díla klenou,

Všetečnost díváků odeženou,

A zatřou náhlídku ve svůj byt.

Umělec kdy v tělo cit strojívá,

Nerád svědky v samotě své mívá,

Nežli plod ulízán, než omyt.

V tajné snopy Velduch děje váže,

Věštci jen triumfu blesk okáže,

Nežli vítězům zde věnec svit.