165. Tu když bárku mořem nebezpečným

Tu když bárku mořem nebezpečným

Z břehu pustíme a stavadla,

Bouře strašlivá nás napadla,

Mrak byl tři dny s nebem bezslunečným;

Lámaly se vichrem divoječným

Vesla, plachty, kotvy, zábradla,

Že i Milkovi krev ochladla,

Neb se k retě cítil nestatečným:

Naděje má ale neklesala,

An mi onna Hvězda Severná

Veždy jasně před očima stála;

Ona byla Pharus, kompas, kotva,

A když zívla propast požerná,

Třímala loď, oku vidná sotva.