168. Již se opět zamračilo nebe,

Již se opět zamračilo nebe,

Již jde na mne zas ta tesknota,

Která postať mého života

Jak kdys káně Promethea střebe.

Léto pálí, a mne v duši zebe,

Záře slunka jasně leskotá,

A mne jímá černá mrákota,

Jakby v hruď mou vlilo peklo sebe.

Kdož tmu zjasní, mraky vyhoulí,

Kámen těžký z ňader odkoulí,

Dýku vyrve, co mé nitro hlodá?

Ó jen trp! Nes bol, co hruď ti zbodá,

Pamatuj, jak častokrát jsi hřešil,

A ty chceš, by Bůh tě vezdy těšil?