168. Spí v tom hrobě hudec, v čistém duši tónu vypustil,

Spí v tom hrobě hudec, v čistém duši tónu vypustil,

Líp těch stín sladký odpočinek mu stele.

Útrobu měl zbožnou, vždy po ní se lahodně nebeský

Rozplýval souzvuk rozhlasy všechny ladě.

Říš tónův domovem, byly housle celým mu majetkem,

Za svou choť jedinou uměnu vroucně kochal.

Což cítil, co tušil, své náděje, žadby a tužby,

Všechno to nám v proudech souzvuku jasně jevil.

Do věčné teď vzat jeho duch harmónie vlasti,

Kdež blažené v slastech s anjely hymny hudá.

Housle ty v rov, hrobníku, mu dej! Z nich růže tajemná

Povstane, jenž sladké susliti písně bude.