169. Za dvě léta dost se dosti věru

Za dvě léta dost se dosti věru

Milek v žaláři mne navězil,

Při té, se kterou mne sřetězil

Poutem lásky, teď je z nohou speru!

Takto ráno, takto ku večeru

Myslím, jakobych už zvítězil,

Zvláště od těch dob, co rozmezil

Železný los mne a Slávy dceru:

Ale slabáť jest tu ruka zbrojná,

Nebo cit můj jest cit slovanský,

A má láska ne jak novokrojná;

Kam se koli cestou noha má hne,

Všudy onen magnet Sálanský

Sardce moje silně k sobě táhne.