17. Chodím jako bludná duše

Chodím jako bludná duše

smuten Riegrovými sady,

kde jsme spolu, milý hochu,

žili chvíle plné vnady.

V řeči ke mně nakloněna

byla tvoje hlava drahá,

před očima u nádheře

dřímala nám tiše Praha.

Dokola kol na obzoru

rozloženy kraje, lány

v lehoulinké letní mlze

jakoby jen nadýchány.

Mluvili jsme o životě,

o svém srdci, chvílích krušných,

kuli plány, ztráceli se

u nadšení v zámcích vzdušných.

Snili o všem, co je krásné,

člověku co plní duši

sluncem, vůní, teplem, štěstím,

než to potom život zkruší – –

Sám teď chodím v zadumání

ve vzpomínkách těmi místy, –

v duši mé je plno pláče,

v listech stromů teskné svisty...

Kolem mne to ruchem víří,

potkávám tu tváře známé;

jen my dva, můj mrtvý hochu,

my se tu už nepotkáme.