17. Chvíle poslední.

Jest člověk tu jen pouhý host,

Smrt životu jest pravý most.

Ta nebesa jsou naše vlast,

A cíl náš – nevýslovná slast.

I dojde chvíle poslední,

Kde věčnost nám se rozední.

Tu vášeň všechna utuchne,

Tu smysl světský ohluchne.

Loď života v zlé zátoce

Se o sloup nebes stroskoce.

Smrt jako králka zavolá:

Stroj semnou hned se do dola.

I vymaní se volný duch,

A půjde tam, kde sídlí Bůh.

Pouť nastane mu přes Jordán,

Tam půjde, kde mu domov dán.

Ó nechať káně pochyba

Zrak ducha tobě neklibá.

Veď víra tě v tom půhoně,

Jak vesnu květy mandloně.

Skloň pod Boží se nálezy,

An Boží moc jest bez mezí.

Svět, jenž jest v tobě, v rakev slož,

A sílu nebes v sobě množ.

I nebuď jako matný drop,

Jenž s tíží béře k letu chop.

Stuž modlitbou své letice,

Ať vládnou letem orlice.

O Bože! duha náděje

Nechť tehdá se nám zaskvěje!

Tož navštiv naši útrobu,

Vštip v duši nám svou podobu.

Duch vzhlídej se v tvých lahodách,

Jak strom se vzhlídá ve vodách.

Ó přibuď tehdá s veškerou

Své věčné lásky nádherou.

Vděj na nás roucho z šarlatu

A otvoř nám svou komnatu.

A pošli pro poslední chod

Nám po anjelu z ráje plod.

Sfer věčných sladce hudba huď,

A milostně nás, Bože, suď.