17. Ó hudbo lesa čarovná,

Ó hudbo lesa čarovná,

kdy vítr v stromy zavlaje!

Jako bych z dálky podvečer

líbezné slyšel šalmaje.

Jako by houslí bolestný

dolétal k sluchu mému pláč,

jejž láskou dívčí oklamán,

v zoufalství ze strun loudí hráč.

Jako by temný varhan hlas

ve chrámu prázdném za šera

zahučel pleno organo

ve zdích starého kláštera.

Ó hudbo lesa čarovná,

jak divně zvuk tvůj v duši zní!

Pohřební zašum bolům všem,

však lásce srdcí – vzkříšení!