17. Při odchodu přítele.

Zas jeden z přátel rozmilých

Do krajin béře se cizých,

Od vlasti pryč se vzdaluje,

Již s námi se rozlučuje.

Není tu žádné stálosti,

Co spojil, pílí rozvésti

Osud, jehož uzavření

Nezvrátí lidské snažení.

Nadarmo noha se vrací,

Oko ku vlasti obrací;

Osud nedbá na něžný cit,

Nedá se slzy odměkčit.

Nuže, předrahý příteli,

Volný míra veliteli,

K novému cíli chutě jdi,

Bůh milostiv nad Tebou bdi!

Tě volá – – – – hrad,

Kraj, jenž má mnoho libých vnad,

Kde – – – vlny hučí,

Za vlídnosť Slovan Ti ručí.

Putujž a mysli buď jasné,

Přátelství hvězda nezhasne,

Na duchu mátě základ svůj;

Tak s Bohem buď a pamatuj!