18. Bledý z města jde a šepce:

Bledý z města jde a šepce:

„Nechci zvony, nechci trouby;

Jako přírody syn věrný

Umříti chci v tmavém doubí.“

Neb již cítí, že mu v ňadrech

Labuť mřivou píseň pěje,

Že již ňader vřelý purpur

V tichý červánek se leje.

Jeho srdce – jelen hrdý,

Světem štvaný, světem hnaný,

Mdle s svou ranou v houšti spěchá,

Na smrt jeť již odhodlaný.

„Pod dub lehnu, na němžto se

Bude hrdý orel houpat,

Čekající na mou duši,

By s ní hned moh’ k nebi stoupat.

V staré poustevnické kapli

Duchové modliteb spějí;

Ti procitnou, ti se za mne

Otčenášek pomodlejí.

Zvědavě tu přijde srnka

V mroucí oko se mi dívat,

Slavík pak mi v tmavém křoví

Bude umíráčkem zpívat.

Na jelenu větronohém

Jede bělorouchá Víla,

A Rusalky místo svící

Nesou liliátka bílá.

Kol mé hlavy budou tyto

Jako dědicové stát,

A ten motýl, na ni sedna,

Zlatý pel mých snů z ní ssát.

Křovinami však se dere

Večer tichým, růžným pláním,

Ten mi zhaslé oči zavře

Purpurovým celováním.“