18. Byly doby, v nichž mé srdce

Byly doby, v nichž mé srdce

ve dne v noci vzdychalo,

stále kvílíc přebolestné

krve slzy plakalo.

Každé slze ohlas srdce

jediný tÓn v prsa vlil,

aby ze všech harmonii

k pohřbu duše utvořil.

Když pak živou duši moji

v těsné hroby pohřbili,

jednu slzu, nejvřelejší,

do hrobu k ní složili.

Zemřela však slza věrná

duši ohněm touhy muk,

proto v srdci duše prázdném

zaznívá jen – lichý zvuk.