18 Pak ztich' Tvůj hlas – kol těžké ticho bylo,

Pak ztich' Tvůj hlas – kol těžké ticho bylo,

a v nebi paprsk has, a zmíral den,

a v komnatě se náhle sešeřilo,

stín v naši duši leh' si jako sen.

Náš zrak se střetl: co nás přiblížilo

v té chvíli jedné blíže k sobě jen?

Tvé rty se ptaly: „Smím?“ Ó, lásko, sílo!

Zrak hleděl na mne toužně rozechvěn.

V mém oku plachá otázka se kmitla –

„Smím políbit Vás?“ pravil Jsi mi pak,

„Vši odvahu jsem ztratil“ – jiskra chytla –

„Má duše nad vše odvahy si cení“ –

Tu objal Jsi mne, „když je tomu tak,

já zlíbám Vás!“ A dals mi políbení.