18. ÚNORA 1905.

Praskají hrozné bomby pod těly

všelikých mocných; sloupy starých řádů

se otřásají; taje postelí

jdou z pyšných zámků v trh a promenádu.

Bůh otec s synem, oba omšelí,

se chystají jít za Jovišem k Hádu –

svět v úpadku, jen snílci nesmělí

zří obrození, nových sluncí vládu...

Oh ne! Toť jenom trocha sensace je,

již hltá luza ducha, prázdní hlupci,

to žurnálům se zlatý deštík leje.

A jinak významu v tom ve všem není.

Kdes účtují jen včely s svými trubci

a kroku dějin slyšeti lze hřmění.