18. Z těch bájí, ježto stromů zášer kryje,

Z těch bájí, ježto stromů zášer kryje,

z těch libovonných, lesních procházek,

v zpomínkách, jako vzácná relikvie,

pozůstal v srdci milý obrázek.

Mně dosud v duši dívčí oči září,

jak blesk by vzplanul v lesa zášeří:

zřím růže rtíků, úběl jemných tváří,

květ parnasie v hebké kadeři. –

Tak přišla ke mně v hloubi temných lesů,

a v slova zhoustl žhavých rtíků nach:

„Já tobě pravé štěstí v srdce nesu,

jež marně hledáš ve svých písničkách.

Ni v tiši, ani v hlučném světa žití

nezkvete pravá štěstí ratolesť!

Jen se srdcem kdy srdce stejně cítí,

jen v lásce blaho, pravé štěstí jest!“...

A ruku v ruce blaženi jsme spěli,

kde štěstí toho palác vystaven. – –

A já se zbudil. – Podnes srdce želí,

že jenom luzný v lese byl to sen.