181. Oceane, kdož ti roven v hloubi?

Oceane, kdož ti roven v hloubi?

Ve výši kdož tobě blankyte?

V jasnu tobě, slunko světité?

V kom hloub s výší, s délí šíř se snoubí?

Kdož ten výkvět svrchované chlouby,

Jenž měl v duši nebe celité,

A v ráj změnil pouště písčité,

V němž cnot loubí kvetlo prosto zhouby?

Stoulím, ždám; kam mysl hne se žedná,

Odevšad zní odpověď mi jedna:

V Pavlu vesmír skvěl se do bezedna.

Duše hora, cit byl morská tůně;

Leč jen perly kvetly v jeho lůně,

Sám žil srdcem na věčitém trůně.