1812. (I.)

Říkají: peklo – ale peklo jejich

s červeným ohněm, rozžhaveným vzduchem

by bylo bývalo nám dobrodiním

v tom, co jsme žili! Říci hlad a zima,

toť slova, slova. Prodělat je musí

tam člověk v nekonečných ruských pláních –

pak zachvěje se, když je náhle slyší!

Kdo tušit mohl, co nás všecko čeká,

když přišel rozkaz, vytrhnouti z Moskvy!

Den jasný byl a říjnové to nebe,

jak u nás bývá, prořídlé a modré

a nad spáleným městem vznášely se

vran miliony s odporným svým skřekem.

A v ulicích a branách bylo hlučno:

Tu valili se pěší, jezdci, vozy,

drnčela děla, temně hřměly bubny,

Francouzi křičeli a Němci kleli

a Taliáni volali k všem svatým

a k Madoně zas syni Hispanie –

vířivým trhem moh se zdát ten trouble

všech uniforem Evropy té širé.

Na hlavní věži kremelského chrámu

pár našich lezlo k velikému kříži,

jenž pozlacen nad širou Moskvou zářil –

před sedmi týdny, když jsme táhli k městu,

kde jaké oči spočinuly na něm

znaveny letem po klikatých střechách

a pestrých báních rozlehlého obra –

teď chtěl jej císař odvézt do Paříže

a vztýčit dát na domě Invalidů.

Mrak řvavých vran se nes nám nad hlavami

i stále potom, když se rozevřela

pláň ruská před pohledy očí našich –

ach, přeletět ji moci, jak ti ptáci,

a ocitnout se rázem ve Francii –

kde kdo tak myslil, kde kdo z nás tak toužil.

A nikdy dosud, v žádné cizí zemi,

jsme tak se na shledanou netěšili

s našimi doma, jako v tomto Rusku:

my vzpomínek jsme nesli nebývalých

a darů vzácných – neb když město vzplálo,

dovolil císař vojsku brát, co dalo

se vyrvat ohňům, tak jsme vraceli se

jak překupníci z asijského trhu:

ten kožich nesl, ten zbraň vykládanou,

ten koberec, ten samovar, ten obraz,

na plecích klátily se plné lahve,

na bajonetech byly nabodány

slepice, husy, selata i ovce,

zásobní fůry byly přeplněny

nábytkem, šatstvem, zrcadly a lustry

a kapsy naše vzduty byly šperky

a penězi, jež v palácích jsme našli –

v své tornistře k prasknutí přeplněné

– když byl jsem vyhodil z ní bílé spodky

a gardový svůj kabát pro parádu –

já kořalku měl, rýži, zlatou hvězdu

brilanty posázenou, dvacet lžiček,

jezdecký damský oblek ze sametu,

kříž stříbrný a obraz, jehož malba

ze stříbrného plechu vyzírala,

pak hedvábný šat ženský, odkuds z Číny –

ach, jak jsme záhy potom dráhu naši

šperkovat začli všemi těmi věcmi

a vraceli té ruské zemi všecko,

což jejího jest! Jak jsme přidávali

i ze svého a když jsme vydali se

a neměli už nežli holý život,

ta krutá barbarská zem loupila nám

i holý život!... Byli jsme už v dálce

a za námi to město být se zdálo

kamenů bílých spoustou nakupenou,

když z něho třeskná rána zaduněla

jak pozdrav poslední: hrad carský Kreml

byl naším vojskem vmeten do povětří.

A my šli k jihu, císař volil dráhu,

jež vedla krajem dosud nezpleněným –

však tu, u Jaroslavce, stáli Rusi,

místokrál Eugen už se vrhl na ně,

leč císař odtroubit dal, ústup kázal

a poručil se vrátit k oné cestě,

jíž přišli jsme – zlé znamení to bylo,

že nenadále začal šetřit námi!

Tu byly stopy dosud nesetřeny,

jak zůstavil je marš náš ondy k Moskvě:

silnice rozježděné, pole zrytá,

vesnice spálené a liduprázdné,

rozbité vozy, lafety a děla,

jichž černé oko dívalo se vzhůru,

zdechliny koní zpola ohlodané,

s nichž vrány vznesly s mrzutým se láním

a v pravo, v levo pláně, jenom pláně.

Dny byly svěží, slunce mdle se lesklo

a jinovatka obláčela stromy

a lehala nám do vousů a do řas,

když na svých tornistrách jsme v poli spali.

Pak na tu borodinskou pláň jsme přišli –

oh, strašná dílna naší ondy práce!

My tehdy pohřbili jsme svoje mrtvé,

leč deště sešlehaly příkrov hlíny,

a nyní čněly lebky, ruce, nohy,

jak žalobu by vedly k líci nebes,

ven z černé země. Nepohřbení Rusi

leželi v kupách, lístky sporé trávy

k nim vinuly se, jakby přikrýt chtěly

ruk lidských dílo šatem milosrdným.

A rezavé tu válely se pušky

a šavle, přilby, kyrysy a čáky,

pár děl tu bylo v zemi zabořených,

rozbité vozy, koňských mršin spousty –

my letem spěli páchnoucím tím místem

až k redutě, již tenkrát jezdci vzali

a která Caulaincourta život stála,

– však je též hrobem jeho – za ní vzplály

tábora ohně. Říčka byla v blízku,

však voda nepotřebna, bylať plna

hnijících mrtvol – šli jsme proti toku

tři kilometry cesty, než se dala

k vaření užít. – Nebylo nám lehko

na místech slávy naší, rádi vstali

jsme druhého dne ku novému marši

a šli jsme, šli, až k opatství jsme přišli,

v němž naši ranění z té bitvy byli.

Shledání bylo radostné, kdo mohl,

vstoup ve svou řadu, dostal svého koně,

ty druhé na vozy dal vložit císař –

(leč lupuchtiví markytáni znali

jich tak či onak zbýt se cestou někde –

kdo dál se staral?) K třicátému říjnu

pad prvý sníh. Já mašíroval vzadu

a viděl spousty: vozy zapadaly

v bezednou cestu, kola lámala se

a tu se vyvalily vnitřky jejich:

obrazy, lustry, nábytek a šatstvo,

talíře, šálky, gobeliny, knihy,

tak vzácný salon, celý splundrovaný,

tu mokval v blátě. Zdvihl jsem pár knížek –

Jean Jaquesův Emil, spisy Voltairovy

a Přírodopis Buffonův – jich vazby

z rudého maroquinu umné byly

a s tiskem zlatým. Jídla ubývalo,

zásoby naše byly vyčerpány,

na koně došlo. Polévky jsme měli

z koňského masa, koňské maso pekli

jsme večer na šavlích a bajonetech.

I kázeň vojenská se uvolnila:

už nedbalo se valně hlasu trubek

a jednotlivci, ba i celé čety

při ohních zůstávali v polospaní

a nepomohly domluvy a hrozby.

Byl listopad – den třetí nebo čtvrtý –

ba, člověku už začal mizet smysl

pro dny i týdny – jeden jako druhý,

bělavý, mrazný, hrůzně jednotvárný,

nač počítat je? – namáhavým maršem

jsme došli v Dorogobuš. Město pusto,

zdi spálené nám skytly úkryt jakýs

před kousajícím větrem. Mdlí jsme byli,

že ani koně nikdo ukrást nechtěl,

neb touha usnout byla větší hladu.

Mha byla. Bubeníci bili v bubny,

by opozdilcům tábor označili,

dvě hodiny nám do snů hřměl ten rachot,

a já snil o parádě v Tuileriích –

a o císaři – o francouzském nebi –

tu křik nás vzbudil: matka Margarita,

muž její holičem byl regimentu,

dostala chlapce... my jsme všichni vstali

a každý udělal, co dělat mohl –

náš plukovník ji přikryl vlastním pláštěm,

já rýži rozdrtil a kaši vařil

a nejstarší náš sergeant dítě pokřtil

na jmeno Napoleon. K aféře té

se zatoulaný medvěd nachomýtl,

my vítali jej krátce, ale hlučně

a v příští hodině jsme matce dali

polévku z tlapek – libovala si ji.

Ten huňáč vůbec kavalír byl vzorný –

i nám dal generosně velký banket

a křtěnci nechal kožich na památku...