1812. (II.)

A pak se šlo. Den zahalen byl mlhou,

rty přimrzaly, v lebkách tuh nám mozek,

až metelice spustila se náhle

a bičovala obličeje naše,

a my jsme šli – ne, my se potáceli

jak stíny bezmocné v tom bílém chumlu;

když padl někdo – nikdo neohled se,

vždyť těžko říci, zda kdo vůbec myslil,

vždyť v hlavě bylo studeno a pusto,

hned hlucho, hned zas různých zvuků plno:

povely trubek, dalekých zvuk zvonů,

hučení proudů, tony jemné hudby,

dusoty kopyt, pění skřivánkovo,

děl dunění – co mžikavý zrak hledal

jen pudem sled před námi jdoucích houfů,

by nezabloudil. Bez signálů někde

se zastavila potom špice vojska

a druzí docházeli jako ovce –

a to byl oddech. Zaplály pak ohně

a ožil jazyk. Staří vousáčové

od pyramid a Slavkova a Jeny

hlasitě kleli na Rusko a mrazy

a hlavně na malého desátníka.

Těch vzpomnělo se, kdož nám padli cestou.

Třel obličej se, dupalo se o zem,

ten onen šel a ukrad někde koně,

krev chytala se v naše polní kotle

a vařila se. A zas šlo se dále –

jen pryč, jen pryč z té zmaruplné země!

Kozáci často zakroužili kolem,

zahvízdly kule, sahali jsme k puškám

a vraceli jim olověný pozdrav,

až vzdálili se. Vše se uvolnilo

a promíchalo: nebylo už pluků,

divisí, brigad, přestal signál bubnů

a přestal budíček i rozkaz přestal.

Šel každý, jak chtěl, šel i, kam mu libo

a chtěl-li zůstat, nebránil mu nikdo.

Styk kamarádský přestal, s nedůvěrou

druh zíral nyní k bývalému druhu,

a vědět o něm, že má kdes kus chleba –

to stálo život. Tohleto jsem zažil:

stojíme zase jednou v mrazné pláni,

den zašeřen už, náhle zavadí mi

cos o čich, jako vzácná vůně chleba –

já obrátím se – v kožichu tu kdosi –

chci na něm kousek – zapře – chci mu platit –

i zapře opět – rozpálím se vztekem

a vrazím jemu kolbou do kožichu –

hle, chleba vypad, celý pecen chleba!

já skočím po něm, ale předešli mě,

už vidím jenom klubko lidí, pěstí –

a náhle vynoří se ruka s chlebem

a člověk vstane, střásá druhé, prchá –

my všichni za ním – jako psi jsme vyli –

ví bůh, kam zašel a zda měl co z toho...

A jednou zase do lesa jsem zašel

a vidím: v prorvě oheň, nad ním kotlík

a člověka, jenž palašem v něm míchá –

já dýchat nikdy nebál se jak tehdy

a nikdy tak se netřás rozčilením

a nelez takou opatrnou chůzí,

jak v této chvíli. Vskočil jsem mu na šíj

a mrsk jím stranou, uchopil jsem kotlík

a běžel, až mi došel dech a síly –

pak lup jsem prohled – brambory, ó bože,

snad deset, dvanáct! Vařeny už skorem.

Šest jsem jich snědl, ostatní dal v torbu

a vrátil jsem se. V noci probouzel jsem

se blažeností nad majetkem vzácným

a jezdě stuhlým prstem po tornistře

já čítal je a laskavě je hladil.

Mráz svištěl v noci této – když jsme vstali

– ach kolik zůstalo jich zase ležet

na kámen skřehlých! – vyňal jsem svůj poklad

tak opatrně jak bych krad jej komu

a kousnu – zemák oblázkem je tvrdým,

mě zub to stálo! Plakal jsem jak dítě

a klel jak pohan. – Tížily mou torbu,

já vyházel je. – – Bože, jak jsme řídli!

Den co den ráno u vyhaslých ohňů

jsme nechávali ležet stohy mrtvol

a smrt už konečně nám sevšedněla,

že ani pohled o ně nezavadil.

I matka Margret ztratila své dítě:

chce jednou z jitra podati mu prsu

a bylo mrtvo. Jak kus ledu tvrdo.

A šli jsme, šli. A vítr od severu

nám tlačil v boky, smýkal tělem naším

po zmrzlém sněhu, pronikal nám šatem

a rozleval se jako mrazná voda

po vyhublém a chorém mase našem.

Ten onen klesl – bez hlesu pad k zemi

a přivřev trochu zapálené oči

už nepohnul se. Někdy praskla rána

ti u hlavy – a člověk hlavy nezdvih,

neb věděl, že si někdo kouli vpálil

v bezradnou lebku. Vlekli jsme se těžce,

zem ruská snula se nám pod nohama,

zem nekonečná, ledová a hrozná.

I císaře jsme jednou uviděli:

šel, o březovou hůl se opíraje

a hleděl k zemi. A ti vousáčové,

ti od pyramid, Slavkova a Jeny,

ti stoupli stranou – v očích plno slzí.

– Jak žebrák jde tu! – vydychl si jeden.

– A pán tak mocný! – zahovořil druhý.

– Náš Caporal! Náš císař! – vzlykl třetí.

A někdy slunce ukrutné a rudé

vyplulo na mžik ze špinavých nebes

a jeho světlo vždy se zdálo přidat

jen ostřejšího mrazu. Zlé to slunce

tak výsměšně a potměšile zřelo

nám do tváří, že člověk sto měl chutí

ten drzý oranž probít bajonetem

a třísknout jím, až rozlít by se v kusy.

A noci byly: někdy jasné tiché,

pláň do dálky se táhla v pološeru,

sníh svítil na ni. Hvězdy třepaly se

a měsíc malý trčel na nebesích

výš nežli jindy, jeho světlo lilo

mráz třeskutý nám do očí i údů.

Ze starých stromů podél cesty chvilkou

se ozval praskot. Celé smečky vlků

těkaly jako stíny po povzdálí

a zříce jiskřícími zraky k ohňům

hladově vyly – dočkaly-li jitra,

pak viděly, že nečekaly darmo:

v těch nocích Smrt chodila zhasínajíc

blikavá světla ubohého žití,

však těla bezduchá tak tvrdá byla

jak brambory mé. Byly zase noci,

kdy pro mhu prst neviděls před očima

a mha ta hustá byla jako mouka

a dýchala se jako střípky ledu

a prolízala šatem jako voda.

Já pozoroval, že nám důmyslně

jít za jezdectvem dali v dalším marši,

to proto, že když koník pozbyl jezdce,

dál veden nebyl – stál, jako by čekal,

až přijdeme. A stáli bez pohnutí

koníci bědní, bez hlesu si dali

v krk vehnat šavli. Zmrzl-li dřív který,

pak žádný palaš nemohl jej protknout,

byl jako kámen. Jednotvárnost hodů,

kde koňská krev se střídá s koňským masem,

se brzy zhnusí – nemožno vám líčit

tu chvíli, kdy se sedí u plamene

a přivře zrak – a člověk představí si

kus chleba, talíř kypré zeleniny,

skopovou kýtu, puding, sklenku vína –

vztek bezmocný vám vžene slzy v oči

a maně zaklejete... A což v posled,

když se i koníků těch nedostává

a mručícímu žaludku se pošle

hrst sněhu, rozkousaná kůra břízy

či řemen z torby! Přišlo to i horší...

Nás hlouček bylo. Šli jsme pohromadě

a tábořili spolu kolem ohně –

ne z přátelství, jen pudem jak ti vlci,

že smečce lehčej žít než jednotlivci:

spíš kůň se lapí, zabije se rychlej

a zatím plamen rozdělán už hoří –

však jeden po druhém jak lupič zíral

a pro sousto by druha druh byl trhal –

jak vlci právě. Pak jsme choulili se

kol hranice – a kolikrát jsme do ní

ty polozmrzlé nohy naše kladli

a necítili, že je oheň žere!

Ba, tak je důkladně tam vsunul mnohý,

že mrtvolou byl ráno ohořelou –

ne, člověk neví nyní ve zpomínce,

co příšernější bylo: dny či noci...

A šlo se, šlo – kam? Mrtvol celé řady,

obrané kostry koní, trosky vozů

a odhozené zbraně hlásily nám

směr cesty naší. Nikdo nezastavil

se nad soudruhem padlým, jako nikdo

se nevyptával toho, kdo k nám přibyl.

Tak bylo nás hned dvacet, hned zas deset

a večer patnáct. Už se nemluvilo.

A oči naše byly zapáleny

a strašně vyzíraly z rudých víček

a poloslepí byli jsme jak krtci,

a tak jsme vlastně ani neviděli

omrzlých nosů, upadaných uší

a prstů visících na kouscích kůže –

a kdo by viděl, lhostejným by zůstal,

vždyť lhostejno nám v posled bylo všecko

a jenom pudem zvířecím jsme ještě

se starali o holé živobytí.

Jen jednou jsme se stali zase lidmi:

tak jdeme – nevím, kolik nás tu bylo –

a náhle někdo v blízku kdesi vykřik:

– Pro dříví! Honem! Císaři je zima! –

To rázem zburcovalo duši naši

a všichni jak jsme byli – honem v lesík

a dříví rveme umrzlými prsty

a snášíme je k Němu na hromadu.

Nám bylo volně, zmizel hlad i zima,

když mnul si ruce nad praskavým ohněm

a nohy hřál si dávaje je lízat

střídavě bujným jazykům těm zlatým.

Pak odstoup, mameluk mu přines buben,

sed na něj. Přišli s prapory a orly

a začali je házet do plamene –

On zakryl oči dlaněmi – my stáli

jak při parádě, vznesli prsty k čapkám

a vzlykali jsme jako staré báby.