1812. (III.)

A Rusové? My viděli je časem.

Ne jako vojsko, ale jako lovce

nás hladových a zimou skřehlých vlků.

Na konících svých kol nás poletali

a lapali nás, plundrovali, hnali

v hloub země svojí. Rána často třeskla

i kopí pracovalo – zabíjeli

ty bezbranné, jichž pahýly ruk zmrzlých

už puškou nevládly a jejichž kapsy

bez zlata byly... Kde však naši stáli,

tři proti padesáti, pušky k líci –

tu odletali zbaběle jak supi.

U Krasnoj čtyři tisíce nás bylo,

jich na sto tisíc, my je rozprášili,

my hladovící chvějné stíny lidí!

Čest našich zbraní sedí na té cestě,

je hrda, vítězna a nezlomena,

ji nezničilo ledové to peklo,

jen nás. A nás též pouze ono,

ne Rusové. Ne um a síla lidí,

však elementů vztek a Osud. Osud.

Kde kdo tak cítil. Byly dny, kdy mrazy

mírnější byly, kdy se myslit mohlo:

a v takových dnech my jsme proklínali

a pěstmi hrozili kams – ne těm Rusům,

vždyť konečně též hladověli, mrzli

tak na vlas jak my – klnuli jsme nebi

a tomu Osudu, jenž mraznou pěstí

bil v naše řady, jemuž žádným vzdorem

a odporem se nedá odpovědít,

leč ztrnulostí onou, již má ovce,

když k porážce jde. Jím jsme padli pouze,

On sílu naši zlomil. On zbil reky

od pyramid a Marenga a Jeny,

z hor Portugalských, planin Hispanie,

od Wagramu, od Eylau, Borodina –

On jediný, ne svět. On, Osud, Osud.

A šli jsme, šli. Tak při západu slunce

znavení vesničané volným krokem

se trousí z polí prachuplnou cestou

k své dědině – nu, kulhá tento obraz,

velice kulhá, snad jen trousení to

je správným slovem. Plukovníci šli tu,

jichž pluk se ztenčil na pět, na šest lidí,

a divisionáři bez divisí

a maršalové bez armádních sborů,

bez koní jezdci, dělostřelci bez děl

a zásobníci bez zásobních vozů –

společnost bídy! Ach, dny listopadu,

dny zoufalé, dny tvrdě zašeřené,

z nichž každý nocí mrazivou se stane,

než rozkouká se! Půda byla kluzka

a lidé padali, by nepovstali.

A v nocích nevlídných se hledal nocleh,

zdi vypálených stodol, pustý špýchar,

či val nějaký – místa ta by mohla

vyprávět o scénách a o divadlech,

že hrůza posluchačům zježila by

vlas každý hlavy – ale kdo byl při tom,

ten mlčí raděj... člověk nerad vyzná,

že doved provést skutky hodné šelem,

by trochu ulehčil si bídu žití...

Tak šli jsme, šli. A byly metelice

a byly mlhy jako bílé moře

a byly mrazy. Cestu lemovaly

nahoře k nebi ojíněné břízy

a dole – krok za krokem taký obraz:

tu kůň a kolem něho v houfu všichni,

kdož bodcem nebo palašem si chtěli

kus masa vybít z něho – marno všecko,

kůň tvrd byl jako železo a oni

teď také byli jak železo tuzí

a v sklených očích ležela jim hrůza,

památka žití. Nebo vůz tu trčel

a z nitra jeho vyvalil se obsah,

jenž k smíchu by nás ponoukati mohl

v tom našem stavu: ruční mlecí mlýnky,

kyrysy nové, pánve na pečení

a číšky na kořalku! Však v té bídě,

v níž štěstím bylo najít rudý rampouch,

krev koňskou zmrzlou, my se neusmáli

těm věcem přepychovým. Šli jsme dále

a ležely tu lafety a děla,

zbraň odhozená, tornistry a přilby

a mrtví, mrtví – všichni kost a kůže.

Šli bez hluku jsme – jenom někdy vybuch

ten onen hlučným křečovitým smíchem

a zavrávoral – to byl také konec,

to smích byl Smrti. Nevšim si ho nikdo.

A potom Berezina! Berezina...

Zde zlomyslný nelítostný Osud

smrtícím vtipem překvapil nás v posled.

Mráz polevil, sníh roztál, proudy řeky

se valit začly ledem nepoutány –

a mostů nebylo! A kolem Rusi!

Tři armady nás semkly v polokruhu

a řeka proklatá nám byla v čele!

Teď poleva, kdy třeba bylo mrazů,

teď vody spoušť, kde led měl dáti přechod –

proklatý Osud! Nabil jsem svou pušku –

to pro Rusy a nabil jsem svou pistol –

pro sebe potom. Na více se nezmoh

ten mozek v lebce mojí. Pochybuji,

že druzí si i tolik vymyslili. –

A splynulo tam vše, co zbylo dosud

z armády slavné. Všichni bleděžlutí,

zarostlí divě, oči v hloubi důlků –

strašidla bědná. Bez rad, bez myšlenek,

svěšené hlavy – ustrašené stádo

kdes nenadálou bouří překvapené.

On jediný, On císař, viděl, myslil

a jednal za nás. Kterak vyvedl nás

z té ruské pasti, jak nás doved k místu,

kde pionýři naši v mrazné vodě,

co plovoucí kry bily v těla jejich,

stavěli mosty – nedovedu říci.

A bylo odpoledne, mosty stály

a začal přechod. Nanovo zas mrzlo.

Já zimnici měl. Zahalen v svůj kožich

na trámu jakéms na břehu jsem seděl

a tupě zíral na vlnivé masy.

Tu zahřmí děla – zde i tam – to Rusi

jsou v křížku s našimi – a jejich kule

sem zaletají – vidím vše jak ve snu –

proud lidstva strašný vyvalí se k mostu –

zkřivené tváře – rozevřené oči –

zdvižené ruce – rvou se – tlačí – tísní –

a s mostu sypou se jak zralé hrušky,

když stromem třeseš – voda polyká je –

a někteří se na krách zachytili

a plují chvíli – až kra obrátí se

a sesype je – vidím vedle sebe,

jak voják jeden z tornistry své bere

parádní oblek – převleká se chvatně –

pak upře na mě šílený svůj pohled

a směje se – a kule bijí v lidi

a tvoří prostory – mdlé oči moje

se zavírají – zdvihnout se mi nelze –

a v ztrnulou mou mdlobu duní rány –

povely jakés – nářek úpěnlivý –

až ztichlo všecko... Otevřel jsem oči.

Noc byla. Na nebi se třásly hvězdy.

A mrzlo krutě. Spousty černých postav

ležely kolem – mrtví se spícími.

Já vstal a vrávoraje bral se k mostu –

pár pionýrů střeží jej – a jinak

je liduprázdný – jeden z nich mi podal

pálenky doušek – neznámý ten voják

byl dobrodincem největším v mém žití –

já prsten dal s kamenem, jenž duhou

hrál v mléčném lesku – nesl jsem jej z Moskvy.

A tak jsem přešel kletou Berezinu...

Mé síly vracely se. Touha žíti

a uvidět svůj domov ve Francii

prochvěla najednou mou skleslou duší

a vzpřímila ji. Rozhlíd jsem se kolem:

hle, dům tak v dálce, před ním hoří plamen

a černé postavy kol míhají se –

Já zamířil tam: oficíři naši

u ohně pohrouženi byli v mapy

a v domě, barák dřevěný to bídný,

nocoval císař. Zahlídl jsem oknem

jak sedě opírá si čelo dlaní

a hledí mechanicky v plochu stolu.

Adjutant jeden rozkázal mi jíti

tím a tím směrem, tam a tam se hlásit –

ach, jak zas příjemno mi bylo slyšet

vojenský rozkaz! Byl jsem sláb a hladov,

však šel jsem s chutí. Maršal Ney tam velel,

armády pýcha. Rozbřesklo se ráno,

my vstali, jako na budíček kdysi,

my řady utvořili, jako kdysi,

a já, jak kdysi, na pravém stál křídle –

jen vzhled náš nebyl jako býval kdysi:

zarostlí všichni jako lesní muži,

hubení, žlutí, zapálené oči

a místo uniforem kůže, šátky,

kožichy, houně – na nohách pak hadry.

A přece bylo jaksi lehčej, volněj

těm duším našim v starém řádu nyní!

Na levo od nás dole Berezina

se táhla had jak hrozný bařinami

a mosty byly zase plny lidí

a ruské kule zase bily v masy –

příšerný obraz! Rád jsem byl, že povel

nás ku předu hnal – zde též stáli Rusi...

A nyní Rusi, Rusi, stále Rusi –

dne nebylo, by nebyli nám v patách,

či v boku, v čele – my jsme kryli ústup

armády naší, my je zdržovali,

my časem k útoku šli, zpět je hnali,

my, chuďasové hladem, zimou zkřehlí!

Ví bůh jen, co to světlo našich žití

živilo ještě! Maršal Ney nes pušku

jak prostý voják, bil se bajonetem,

stál na stráži, když my jsme padli k spaní,

žert jeho, zaklení a pohled, rozkaz

nám hlavy vzpřimoval a držel šíje.

Nic krásnějšího neviděl jsem v žití

nad chvíle ty, kdy stál on, černý prachem,

v rozbité uniformě, a přec pyšný,

jak věděl by, že na ramenou nese

Francie slávu, stále svěží, silný,

a sotva komando dá bodákem svým,

hned pušku k líci přiloží a pálí, –

a den co den tak, ničím nezmožený

a den co den tak bodrý živý oheň!

U Kovna, když jsme přecházeli Němen,

stál poslední na kamenném tom mostě,

poslední ránu vypálil – ne Rusům,

ti ustoupli včas – ale ruské zemi

a ruské zimě, Osudu a nebi,

pak puškou mrštil do zelené vody

a hlasitě vzkřik: Teď je dokonáno! –

Mám povídat vám, jak jsem zaplakal si,

když v teplé polské jizbě chléb jsem dostal

a sklenku vína? Že bych byl pak v noci

své čisté lůžko s peřinami nechtěl

zaměnit s všemi trůny evropskými?

Kdo pochopil by? Pánové, z vás nikdo –

jen chuďas někde, který ví, co značí

jít v listopadu z Moskvy do Paříže...