1848–1898.

Každá ta myšlenka rozkvete,

když těla lidská ji mrví,

a ten květ musí nést rudý plod,

neboť byl zalíván krví.

Vy živí, pozdravte budoucnost

jasným a veselým okem!

Rudě to rozkvétá dokola

víc a víc každičkým rokem!

Ba, zmrven je ten širý svět

a zvlažen už dosti, už dosti!

Ta těla ubitá, vyssátá,

ty hladem pomřelých kosti,

ty duše puklé a zničené,

ty mozky ztrhané, trudné –

na všem krev teplá je vylitá –

až bolestně v očích to rudne! –

Kde která myšlenka stála víc

námahy, obětí, hoře?

Z těch těl bys Alpy už postavil,

tou krví už vyplnil moře!

Tož zdráva buď budoucnost, přátelé,

patřte v ni zjasněným okem!

kvete Vám osení do ruda,

kvete víc každičkým rokem!

Vlast Vaše, stará zlá macecha,

zhlíží se v opičí lásce

v lotrech svých, sobcích a darebech,

vybrané čisté to chásce!

Dejte jí s bohem, ó přátelé,

nač hlavy obracet zpátky?

V srdci Vám obraz je vtisknutý

té pravé vlasti a matky!

Já věřím, vím, že ji nesete

se ctí tím širokým světem –

nuž ať ten celý svět zakvete

tím Vaším červeným květem!