1848.

Jsem ovšem mlád, jen vím to z knih,

čím byl nám Bach a Metternich

pro historii dneška,

a ještě ke mně doniká

i bolest dnů těch veliká,

jich atmosféra těžká.

Ten režim břitký, nepravý

však pomohl nám ku zdraví,

jak v Hellmuthu se dočtem,

neb v důsledku i příčina,

že lepší fáse počíná

vždy trapným letopočtem.

Jsem ovšem mlád a zřím-li snad

mdlý nyní obrys barikád,

tím vinno asi čtení

a stará vášeň veškerá

jak na hladině jezera

jen chabé zrcadlení.

Mdlý odraz všeho nejistý,

zřím táhnout v plucích gardisty

při vření bubnů sporém,

zbraň chladně kmitá všeliká

a nahé srdce dotýká

se těchto uniforem.

Mí otcové, mí dědové,

po první frási jalové

jste vytrhnuli směle,

mně dosud nejdou do hlavy

ty kalné vaše představy

o zvycích nepřítele.

Já nejsem cynik, nikoli,

však odmítám jen s nevolí

se kořit malým věcem

a dráždí mne dnes pohříchu

do údivu i do smíchu

váš poměr s Windischgrätzem.

Je mrtev otec, mrtev děd,

co zemřelo, hrob nedá zpět,

smrt práva svého bdělá.

Jsem soucitem k svým slovům štván

a cítím v prsou hukot ran

jak na Hradčanech děla.