1864–1904

Šum Labe slyšel, viděl nad Brandýsem

červánky mládí svého hořet krajem,

Vltava v duši těžkým psala rysem

fabuli žití, utkvěl nad Dunajem.

Let čtyřicet lid horkou pouští táhne.

Kost z kostí jich, však ne krev z bídné krve,

květ z jejich luk, však ne, co na ostrve

ssečeny padnou, než co kosu zlomí,

tož jeden z těch, co od Sinaje hromy

k národu mluví a kam rukou sáhne,

(kdo miluje, ten bije) masku strhne,

tam modlu skácí, oštěpem kam vrhne,

(při každé stezce jsou) –

daleko od Dunaje

v svůj hledí kmen, jenž postaví se křečkem

při plném poháru před děckem, před starečkem,

vždy oddanost zpečetit hotov bojem,

vítězstvím u Visu a hrobem před Dobojem,

vždy hotov k Sadové a hotov k Solferinu,

grunt dědů dát a vylít krev svých synů

za úsměv vznešený, rab modré krve, kněží,

za panským kočárem až na kraj lesa běží,

k těm, o nichž čteš ve foliantu lichém,

že předci jich prý stáli pod kalichem,

k těm těžkým mluví slovem,

řinčícím jak vůz válečný a tuhým jako kovem,

že věřil bys, kdo toho věštce slyšel,

že jiným jest a čist že z ohně vyšel.

Lid neslyší? – Los věštců od staletí.

Za jinou výzvou davy v řadách letí,

jiného hesla dbají, velitele,

jenž sladký jest, však nemá pravdy v čele,

(lid ženou jest, jen lichotníku věří)

v těch těžkých chvílích, kdy se kolem šeří,

kdy zoufal bys, kdy básníkova strofa

jen hořkým úsměvem je filosofa,

v chaosu kolem sobě sám jen bod,

na sever hledí, jak ten svatokrádce,

ten řecký exul, rouhač, šašek, zrádce

na boj u Kozích Vod.

Už tak či tak. Nech divná sudba zraje,

nech v břehy bije bílý bouře syn,

nech kdo a co chce přes naše jde kraje,

jen věštba nech nám zvoní od Dunaje

rtů z nejlepších, jež vzbudil Hospodin.