1868–1918

To sílivý byl, hřejný jara dech,

jenž kdysi v den, všem radostný a drahý,

nes nový život v širé lány Čech

ze zradostnělé, stověžaté Prahy.

To svátek národa byl, kterýž světí,

probuzen z mrákoty, v níž nepřízní

zlé sudby ujařmen byl po staletí.

Již zpola mrtev probudil se z ní

jak zázrakem, ke slunci povstal ze tmy

a z hrobu k životu. V tom jarním vání

radostné Vesny, všemi svými dětmi

jsa obklopen, své slavil z mrtvýchvstání.

Nového žití krásné, slavné ráno

radostně pozdravil, pln jaré síly

a nadšení, jež věnem jemu dáno

v omládlé srdce. – Bylo třeba s pílí

a láskyplně, v zanícení mladém

vzdělávat úhor, ležící tu ladem

po dvě stě dusivých a těžkých let.

A bylo třeba dobývati zpět,

co ztraceno v ten bylo čas, kdy málem

již pohřební své písně nad ním pěli.

A bylo třeba žíti v boji stálém

na ochranu svých práv, zrak míti bdělý,

vždy znovu čelit novým nástrahám.

A bylo třeba budovati chrám

na pamět znovuvzkříšení. Své děti

zavolal k práci, výzva jeho letí

od srdce k srdcím, do vsí, měst i dědin,

v dům bohatcův i do nejnižší chaty –

a muži, ženy, starci vetchých šedin,

vše spěchá budovati stánek zlatý,

svůj vytoužený, drahý, zlatý dům.

Posvátný Říp i Blaník dumavý

radostně dává kámen k základům,

i Radhošť, Čerchov z klína Šumavy

přináší svůj, by pevně v každé době

stál Zlatý Stánek, srdcím Čechů drahý,

jejž uprostřed své Zlaté, České Prahy

svým nadšením zbudoval Národ Sobě.

Kéž věky přetrvá, co vystavěno

z mozolů jeho! Nejdražší tvé věno,

tu lásku horoucí, již národ snes ti

do základů Tvých v nejslavnější chvíli

omládlých let a z níž dál jemu prýští

zdroj nové lásky, důvěry a síly –

tu lásku jeho dál si věrně pěsti

pro slávu národa, pro jeho štěstí,

ke cti nás všech po všecky věky příští!