189. Ale jedna modla, jak ty, mříti

Ale jedna modla, jak ty, mříti

Nechtěvši nám strachu nahnala,

Nebo nejen živá zůstala,

Než i takto počne hovořiti;

Už čas přišel! už ven musím jíti!

Už sem dosti dlouho čekala!

A pak skla i dvéře lámala,

Když sme ji zde chtěli zatvořiti;

Posléz předce, však jen s prací snažnou,

Poštěstilo se nám uspati

Bohyni tu velkou, přísnou, vážnou;

Vyšedše, hned: kdo to? či ji pozná?

Jdu se chtivě Milka zeptati,

A on, ach! to Nemesis je hrozná.