19. (23. 5. 1916.)

Ty naše staré hodiny

svým klidným chodem zvučným

jsou skvostem naší rodiny,

přítelem nerozlučným.

Náš život od let měřily

i v zármutku, i v štěstí,

my pevně vždy v ně věřili,

že nesvedou nás v scestí.

Ba, byla družná duše v nich,

nám nakloněna vezdy;

náš provázela pláč i smích,

osudu měnné hvězdy.

Je upřímně již ode let

náš syn u lásce choval,

a vždy, když slábl jejich let,

je k chodu natahoval.

A u veselý jejich tluk,

jenž zaplašoval tíseň,

zněl klarinetu sladký zvuk,

synova toužná píseň.

Tak vzájemný je k sobě cit

upoutal v družné sledy, –

a syn, když musil od nás jít,

je v pláči natáh’ naposledy.

A od té doby jejich chod

tak tesklivě vždy zníval,

jak ohrožoval by náš rod

neštěstí náhlý příval.

Kdys u večerní stichly šer,

jak stroj by jejich stonal, –

to v květnu bylo v podvečer,

kdy syn náš náhle skonal.

A v nesmírný náš stesk a žel,

v zoufalé naše štkání,

zvuk hodinami tiše zněl,

jak pláče zachvívání.

Jak schvátil by je těžký žal,

teď na zdi visí hluše; –

snad za synem odešla v dál

těch našich hodin duše...