19 A pak Jsi prosil: „Ne, ty drahý můj!“

A pak Jsi prosil: „Ne, ty drahý můj!“

jsem řekla. Smutno bylo mi a k pláči,

když na Tvé líci žal Jsem zřela Tvůj,

mně bylo jako zoufalému hráči.

„Nuž s Bohem,“ děl Jsi – „Bůh Tě opatruj“ –

zřím stále stín Tvůj, jak tam s Tebou kráčí...

Buď smírný, větře, mírně v plachty duj!

Loď v přístavu se zvolna kolem stáčí.

A na hladinu tichou hledíc moře

a nad níž skvěl se první zoře svit,

jsem cítila: žít není trpět hoře.

Tam na palubě mával šátkem kdosi,

já poznávala, že je krásné žít

a vzdát se lásce, když Tě o to prosí.